Stříbrný vítěz z paraolympiády

Stříbrný vítěz Eugen Weiberle si pamatuje Paralympiádu v Soulu

Eugen Weiberle získal stříbrnou medaili v pětiboji v roce 1988 na Paralympiádě v Soulu. Požární služba, členové klubu a starosta ho vyzvedli z letiště ve Frankfurtu.


Stříbrný vítěz Eugen Weiberle si pamatuje Paralympiádu v Soulu

Eugen Weiberle získal stříbrnou medaili v pětiboji v roce 1988 na Paralympiádě v Soulu. Požární služba, členové klubu a starosta ho vyzvedli z letiště ve Frankfurtu.

Invalidní sportovci z celého světa v současné době bojují o medaile na paralympijských hrách v Rio de Janeiro. V říjnu 1988, Eugen Weiberle z města Hohenhaslach (pozn.: městečko poblíž Sachsenheimu ve spolkové republice Baden-Württemberg, asi 40 km od Stuttgartu) stříbro v pětiboji na para­lympiádě v Soulu.

Noci jsou momentálně pro Eugena Weiberlea krátké. V případě, že němečtí atleti budou soutěžit na letních paralympijských hrách v Rio de Janeiru, bude Hohenhaslacheřan s nadšením sedět před televizorem od časných ranních hodin. Až příliš dobře se umí vcítit do pocitů sportovců, sám stál na stupni vítězů v roce 1988 na Paralympiádě v jihokorejském hlavním městě Soulu.

Po nehodě v roce 1975 zůstal volně zvolený radní paralyzovaný. Ale ještě v nemocnici Weiberle popadl vášni ke sportu a především k atletice. „Z mého nemocničního okna jsem mohl sledovat zdravotně postižené sportovce při hodu oštěpem. Líbilo se mi to.“ Později během své rekonvales­cence v lázních Bad Wildbad získal kontakt se skupinou para­lympioniků, v níž bylo mnoho německých vrcholových atletů. „Začal jsem také s hodem oštěpem, stejně jako s diskem a koulí, a postupem času se sport více posunul do středu mého zájmu.“ Samozřejmě, že tehdejší sporty pro zdravotně postižené jsou s těmi nynějšími stěží srovnatelné. Vše se stalo více profesionální. Sporty zdravotně postižených se přiblížily ke klasickým sportům mnohem více. To se týká nejen finančních prostředků a odměn za vítězství, ale i metod výcviku a speciální výživy. Zvětšila se konkurence. „Startovní kategorie se změnily, zkombinovaly se dohormady různé handicapy," zdůrazňuje Weiberle.

Hohenhaslacheřan jezdil až třikrát týdně trénovat do lázní Bad Wildbad a ještě pracoval na plný úvazek jako průmyslový obchodník. Každodenní sportovní cvičení absolvoval Weiberle na louce vedle svého domu. „Děti sousedů mi pomáhaly a nosili mi po vrhu oštěp zpátky. Na kouli jsem přivařil očko s lanem, s jehož pomocí jsem mohl kouli po hodu znovu stáhnout zpět. Dnešní zdravotně postižení sportovci mají zcela odlišné a modernější tréninkové podmínky, často žijí výhradně pro svůj sport,“ řekl Weiberle.

800 německých marek dostal tehdy od Paralympionické německé sportovní pomoci“ (pozn.: organizace) jako podporou, protože vytvořil národní rekord v pětiboji a podařilo se mu kvalifikovat. Místní společnost financovala závodní invalidní vozík. „Hned v první disciplíně – vrhu koulí, jsem ztratil šanci na zlatou medaili, protože jsem toho dne prostě nebyl dobrý. Následoval oštěp, 200 metrů rychlostní jízdy, hod diskem a závěrečných 1500 metrů jízdy. Vrhání bylo mou nejsilnější disciplínou, protože pro sprinty jsem byl váhově příliš těžký. Atmosféra na stadionu v Soulu byla ohromná. Až 20 tisíc diváků jásavě fandilo sportovcům. Také atmosféra v olympijské vesničce byla super. Poznal jsem více než 190 sportovců německého týmu. Navzájem jsme se podporovali. Stále se s nimi někdy setkávám,“ vypráví Weiberle.

Nakonec Hohenhaslacheřana porazil Rudi van den Abbeele z Francie, který získal zlato. Svou stříbrnou medaili Weiberle uchovává v domácí vitríně vedle trofejí ze soutěží z celého světa. „Na Paralympiádu v Soulu mám jen krásné vzpomínky. Lidé v Jižní Koreji byli velmi pohostinní. Policie nás vždy doprovázela na soutěže. Vojáci stáli u nás po stranách jako pomocníci. Zahajovacího, ale také závěrečného ceremoniálu se účastnilo více než 4000 sportovců, kteří zde získali skvělé zkušenosti.“

„Obzvlášť pěkné bylo přijetí doma,“ vzpomíná Weiberle zářícíma očima. Tehdejší starosta Erich Klein a osm soudruhů z řad požárního sboru a střeleckého klubu byli vyzvednout Weiberleho s hasičským vozem na letišti ve Frankfurtu. Starosta Andreas Stein poslal blahopřejný telegram do Soulu. Také spolkový kancléř Helmut Kohl v Bonnu ocenil medailisty při slavnostní recepci. „Ale já nežiji vzpomínkami. Co skončilo, to skončilo. Dnes stěží existují významné sportovní události pro tělesně postižené sportovce. Je to škoda, protože jsem je velmi rád dělal soutěže tohoto typu. Přespávali jsme při tom ještě v hromadném ubytování. Dnes chtějí špičkoví sportovci spát v hotelu, a samozřejmě musejí také hlasovat o výhrách. Sportovci se dnes stěhují do základen například v Leverkusenu, kde mohou skoro denně trénovat. To pro mě nebylo nikdy možné,“ dodává Weiberle. Zvládl ve své pětibojařské kariéře mnoho německých šampionátů a vítězství ve světových soutěžích zdravotně postižených sportovců a také v maratonech a půlmaratónech na rukama ovláda­ných kolech.

Stříbrný vítěz Eugen Weiberle si pamatuje Paralympiádu v Soulu

Eugen Weiberle získal stříbrnou medaili v pětiboji v roce 1988 na Paralympiádě v Soulu. Požární služba, členové klubu a starosta ho vyzvedli z letiště ve Frankfurtu.

Invalidní sportovci z celého světa v současné době bojují o medaile na paralympijských hrách v Rio de Janeiro. V říjnu 1988, Eugen Weiberle z města Hohenhaslach (pozn.: městečko poblíž Sachsenheimu ve spolkové republice Baden-Württemberg, asi 40 km od Stuttgartu) stříbro v pětiboji na para­lympiádě v Soulu.

Noci jsou momentálně pro Eugena Weiberlea krátké. V případě, že němečtí atleti budou soutěžit na letních paralympijských hrách v Rio de Janeiru, bude Hohenhaslacheřan s nadšením sedět před televizorem od časných ranních hodin. Až příliš dobře se umí vcítit do pocitů sportovců, sám stál na stupni vítězů v roce 1988 na Paralympiádě v jihokorejském hlavním městě Soulu.

Po nehodě v roce 1975 zůstal volně zvolený radní paralyzovaný. Ale ještě v nemocnici Weiberle popadl vášni ke sportu a především k atletice. „Z mého nemocničního okna jsem mohl sledovat zdravotně postižené sportovce při hodu oštěpem. Líbilo se mi to.“ Později během své rekonvales­cence v lázních Bad Wildbad získal kontakt se skupinou para­lympioniků, v níž bylo mnoho německých vrcholových atletů. „Začal jsem také s hodem oštěpem, stejně jako s diskem a koulí, a postupem času se sport více posunul do středu mého zájmu.“ Samozřejmě, že tehdejší sporty pro zdravotně postižené jsou s těmi nynějšími stěží srovnatelné. Vše se stalo více profesionální. Sporty zdravotně postižených se přiblížily ke klasickým sportům mnohem více. To se týká nejen finančních prostředků a odměn za vítězství, ale i metod výcviku a speciální výživy. Zvětšila se konkurence. „Startovní kategorie se změnily, zkombinovaly se dohormady různé handicapy," zdůrazňuje Weiberle.

Hohenhaslacheřan jezdil až třikrát týdně trénovat do lázní Bad Wildbad a ještě pracoval na plný úvazek jako průmyslový obchodník. Každodenní sportovní cvičení absolvoval Weiberle na louce vedle svého domu. „Děti sousedů mi pomáhaly a nosili mi po vrhu oštěp zpátky. Na kouli jsem přivařil očko s lanem, s jehož pomocí jsem mohl kouli po hodu znovu stáhnout zpět. Dnešní zdravotně postižení sportovci mají zcela odlišné a modernější tréninkové podmínky, často žijí výhradně pro svůj sport,“ řekl Weiberle.

800 německých marek dostal tehdy od Paralympionické německé sportovní pomoci“ (pozn.: organizace) jako podporou, protože vytvořil národní rekord v pětiboji a podařilo se mu kvalifikovat. Místní společnost financovala závodní invalidní vozík. „Hned v první disciplíně – vrhu koulí, jsem ztratil šanci na zlatou medaili, protože jsem toho dne prostě nebyl dobrý. Následoval oštěp, 200 metrů rychlostní jízdy, hod diskem a závěrečných 1500 metrů jízdy. Vrhání bylo mou nejsilnější disciplínou, protože pro sprinty jsem byl váhově příliš těžký. Atmosféra na stadionu v Soulu byla ohromná. Až 20 tisíc diváků jásavě fandilo sportovcům. Také atmosféra v olympijské vesničce byla super. Poznal jsem více než 190 sportovců německého týmu. Navzájem jsme se podporovali. Stále se s nimi někdy setkávám,“ vypráví Weiberle.

Nakonec Hohenhaslacheřana porazil Rudi van den Abbeele z Francie, který získal zlato. Svou stříbrnou medaili Weiberle uchovává v domácí vitríně vedle trofejí ze soutěží z celého světa. „Na Paralympiádu v Soulu mám jen krásné vzpomínky. Lidé v Jižní Koreji byli velmi pohostinní. Policie nás vždy doprovázela na soutěže. Vojáci stáli u nás po stranách jako pomocníci. Zahajovacího, ale také závěrečného ceremoniálu se účastnilo více než 4000 sportovců, kteří zde získali skvělé zkušenosti.“

„Obzvlášť pěkné bylo přijetí doma,“ vzpomíná Weiberle zářícíma očima. Tehdejší starosta Erich Klein a osm soudruhů z řad požárního sboru a střeleckého klubu byli vyzvednout Weiberleho s hasičským vozem na letišti ve Frankfurtu. Starosta Andreas Stein poslal blahopřejný telegram do Soulu. Také spolkový kancléř Helmut Kohl v Bonnu ocenil medailisty při slavnostní recepci. „Ale já nežiji vzpomínkami. Co skončilo, to skončilo. Dnes stěží existují významné sportovní události pro tělesně postižené sportovce. Je to škoda, protože jsem je velmi rád dělal soutěže tohoto typu. Přespávali jsme při tom ještě v hromadném ubytování. Dnes chtějí špičkoví sportovci spát v hotelu, a samozřejmě musejí také hlasovat o výhrách. Sportovci se dnes stěhují do základen například v Leverkusenu, kde mohou skoro denně trénovat. To pro mě nebylo nikdy možné,“ dodává Weiberle. Zvládl ve své pětibojařské kariéře mnoho německých šampionátů a vítězství ve světových soutěžích zdravotně postižených sportovců a také v maratonech a půlmaratónech na rukama ovláda­ných kolech.